František Skála 1956
DOPIS – MOTÝLÍ OKO, 1999

František Skála zde využívá osobité autorské postupy a materiály a zajímají ho především jejich asociativní možnosti. Skála s oblibou testuje analogie mezi zčásti náhodnými formami a viditelnými a přesně kategorizovatelnými fenomény. Nechává tvořit náhodu, přírodu a zároveň divákovu fantazii a jeho interpretační schopnosti. Dílo je koncipováno jako dopis motýla neurčitému adresátovi – motýl posílá to nejlepší, co má, vlastní křídlo, které zároveň obsahuje pozorující a snad i vyčítající oko. Celý Skálův výtvarný objekt se zdá být nerozlučnou kombinací dopisu, oka a křídla, které se spolu začínají i obsahově proplétat.
Dopisy se do výtvarného umění dostávaly jakožto podstatné téma z několika směrů, nejčastější to bývala milostná psaníčka čtená jejich adresáty v samotě a ústraní (na různých žánrových obrazech), nebo naopak psaní tragická, zvěstující neblahé zvěsti (na moralistních obrazech je mnohdy četly plačící matky na prahu domu – tedy v místě, kde dopis obdržely). Dopis – křídlo/oko – od Františka Skály může pojímat obě varianty čtení, může evokovat naději i tragičnost. Samo motýlí křídlo se v dějinách umění vyskytovalo jednak v souvislosti s alegorií lidské duše (zastupované např. figurou Psýché s motýlími křídly) a jednak odkazovalo ke křehkosti, dočasnosti, pomíjivosti. Dopis jako létající křídlo se podobá např. motivu létajících polibků, který se objevoval kolem roku 1800. Tento motiv kreslili někteří autoři (třeba Philipp Otto Runge) do dopisů adresovaných svým blízkým. Dopis jako oko může evokovat znepokojení z jakéhosi dohledu (který je uskutečňovaný i na dálku) nebo je něčím na způsob svůdného pavího oka. Dopis – křídlo/oko – je tedy překvapivě i z obsahového hlediska velmi komplexním, vrstevnatým celkem.
František Skála je předním současným výtvarníkem, který si vyvinul naprosto svébytný, nezaměnitelný výtvarný repertoár postupů, technik, pokusů a výrazových prostředků. V jeho tvorbě se vesměs kombinují tři klíčové momenty: autorův nápad využívající analogií a asociací, tvorba přírody a zapojení diváka do interpretační hry. V mnoha ohledech je Skála průkopníkem nových uměleckých cest (např. i bioartu), které jsou však dostatečně vstřícné a schůdné, aby po nich mohly kráčet širší divácké skupiny, oproti cestám úzce konceptuálním, umělecko-výzkumným projevům (které se ovšem mohou týkat velmi podobných otázek).     • Václav Hájek