Jana Bernartová 1983
RASTR NULA #heroine, cyklus Parametrická digitální struktura, 2020

Autorka ve svém díle převádí do materiálního, prostorového objektu strukturu digitálního šumu, který vzniká při rozkladu elektronického obrazu buď v důsledku výpočetní chyby, nebo v důsledku opotřebení digitálního nosiče. Velmi pracnou tradiční metodou výšivky zpracovává téma rozkladu formy, nepřehlednosti, a vlastně tedy i téma nevnímatelných výpočetních operací, které tvoří pozadí a jakousi hypertrofovanou a deformovanou kostru obrazů, které vidíme na displejích přístrojů. Jana Bernartová svá díla z cyklu Parametrická digitální struktura prezentovala například na skupinové výstavě Diferencované struktury v Galerii moderního umění v Hradci Králové spolu s artefakty Milana Guštara a Ivana Chatrného. Oba tito výtvarníci představují pro Janu Bernartovou jisté inspirační zdroje díky jejich zájmu o seriální, opakující se a zároveň občas jaksi zadrhávající vizuální struktury. Jejich pozornost se zaměřuje též na matematické principy řazení výtvarných či znakových prvků (v případě Milana Guštara se jedná také o notové záznamy apod.). Tito autoři se zabývají otázkou přehlednosti či nepřehlednosti výtvarně-matematických struktur a zaměřují se i na práci s chybou nebo náhodou, díky jejímuž zásahu se do vizuální struktury dostávají jakési stopy příběhů, neplánovaných událostí, náhlých zlomů a odklonů od programu.
Jana Bernartová ve své tvorbě dlouhodobě sleduje pomezí digitálních světů s prostředím smyslově vnímatelným, vztah mezi výpočtem a technickým zázemím obrazu a jeho viditelnou tvářností. Reflektuje také téma dočasnosti, nebo naopak rádoby věčnosti digitálního obrazu, téma jeho fatálního narušování drobnými odchylkami od výpočtu. Nezajímá ji tolik výsledek v podobě obrazové projekce na displeji přístroje, ale vnitřní stylizační mechanismy při vznikání technického zobrazení. Věnuje se jakési anatomii digitálního obrazu, což může mít pochopitelně přesah i do výzkumu jiných obrazových postupů, tradic a stereotypů.
• Václav Hájek