Jiří David 1956
V polích bez setby, 2019

Začneme od konce. U trávy. Trávě je věnován cyklus obrazů Jiřího Davida, který uzavírá jeho výstavu Jsem tady. Tráva je živel, je to téma a jev, který pro sebe Jiří David objevil v průběhu uměleckého hledání a vnitřní práce. Toto hledání sebe sama a vlastního uměleckého jazyka má svou historii. Tráva se u něj objevila teprve nedávno, ale je třeba začít právě u ní. A zároveň je nutné zdůraznit, že autor těchto řádků je hluboce přesvědčen o tom, že jakékoliv umělecké dílo, ať realistické nebo abstraktní, je určitým poselstvím, určitým textem, který přináší sdělení. Pokud divák přijde na výstavu a nebude chtít nebo nebude umět přečíst umělcovo sdělení, napsané malířským nebo sochařským jazykem, odejde z výstavy stejný jako na ni přišel, jako by na ní ani nebyl. Tak tedy k trávě. V dějinách západního umění, na rozdíl od umění Číny a Japonska, jsou případy, kdy se tráva, dá-li se to tak říct, stává hlavním hrdinou, předmětem zvláštní reflexe a svébytným fenoménem estetického poznání, velmi ojediněle. Dvě nebo tři kresby od Leonarda, jeden obraz a pár kreseb od Van Gogha, a to je v podstatě všechno. Tráva je samozřejmě přítomná v ohromném množství jako součást krajin, ale nikoliv jako samostatné „téma“. Nicméně existuje jeden, ale zato absolutně ikonický, dokonce je možné říct absolutní obraz trávy, ke kterému se v těchto úvahách nelze nevrátit. Mám na mysli slavný Dürerův akvarel Kus drnu, který se nachází ve sbírkách vídeňské Albertiny. Tento obraz trávy je dosud nepřekonaný a asi takovým i navždy zůstane. Nepřekonaný je proto, že současný člověk vnímá trávu jako něco, co postrádá jakoukoliv individualitu, jako nějakou masu. Dürer si s každým stéblem tyká (přesněji řečeno vykládá), každé zná jménem a každé je pro něj neopakovatelnou osobností. Bod, ze kterého nahlíží svůj trs trávy, se nachází v rovině jeho očí. Není to pohled z výšky, tak jak se obvykle na trávu díváme, pokud v ní zrovna neležíme, je to pohled jako na „sobě rovného“. Ba co víc, v základu umělcova vědomí je hluboká zbožná pokora před každým božím stvořením, před vším živým a neživým. To je typ vědomí a způsob vnímání, které moderní člověk ztratil a které se v současné době zoufale snaží obnovit. Kromě Dürerova akvarelu existuje v západní kultuře ještě jeden významný obraz trávy. Je k nám časově blíž a nepochází z oblasti výtvarného umění, ale z oblasti poezie. Jsou to slavné Listy trávy Walta Whitmana. O trávě samotné toho v této knize není až tolik, ale podstatné je, že tráva figuruje v jejím názvu, že Whitman dokázal svou kosmickou vizi, vztahující se na všechny lidské i nelidské světy, vtěsnat do obrazu trávy. Jiří David má s tímto americkým básníkem mnoho společného. Dürerovská pokora je jim oběma cizí. Nástrojem poznání skutečnosti je pro ně totiž erotická extáze! „Věřím v tělo a chutě, / Vidět, slyšet a cítit je zázrak a každá část a kousek mě samotného je zázrak. [...] Pach těchhle podpaží je voňavější než modlitba, / Tahle hlava je víc než kostely, bible nebo vyznání víry.“* Je těžké najít něco, co by Davidovým nejnovějším obrazům bylo blíž než tyto řádky. Ti, kdo Jiřího Davida uznávají, stejně jako ti, kdo ho odmítají, někteří ironicky, jiní s určitým ostychem, vždy poukazovali na jeho narcisismus. Někdy maskovaný, jindy otevřený. Nicméně na rozdíl od některých známých exhibicionistů se Jirka David ve společnosti nikdy neobnažoval, narcisismus se projevoval pouze v jeho umění a v umění je možné vše, co je v umění možné. To, že se na svých obrazech a fotografiích často zpodobňoval obnažený, může mít celou řadu interpretací, které s elementární samolibostí nemají nic společného. Srovnání s Whitmanem dodává jeho nahotě další rozměr. Obzvlášť jeho autoportrétům zezadu v houštinách trávy a květin. Tady by ho z narcisismu jen tak někdo nenařkl. Na těchhle obrazech nevypadá jako Narcis, vypadá spíš jako Adam, Adam před vyhnáním z ráje. Počkat, stop! Skutečně před vyhnáním? Ráj, to ano, ale odkud se bere ten pocit nejistoty, nebo dokonce strachu? Není to snad Adam vyhnaný z ráje, který se tam potom tajně vloudil zpátky? Na jednom z obrazů, na kterém je namalována umělcova žena Zdena (čti Eva), která je oblečená, tzn. stydí se, a je to tudíž už po vyhnání, je vidět kus plotu. Adam a Eva tedy přece jen přelezli přes plot zpátky do ráje a ztratili se někde v trávě, mezi květinami a záblesky slunce.

* Verše Walta Whitmana jsou v tomto textu citovány v překladu Ondřeje Skovajsy a Hany Lundiakové. Walt Whitman: Listy trávy, Malvern, Praha 2017.
• z textu Viktora Pivovarova, Viktor Pivovarov: Jiří David. JSEM TADY / I'M HERE, ZAHORIAN & VAN ESPEN, Praha 2019.