Přemysl Procházka 1991
Nový sběrný dvůr, kolem roku 2018

Sdílnost obrazů Přemysla Procházky popírá častou tezi o nesrozumitelnosti současného umění. Se svými diváky komunikují lehce, aniž by přitom přišly o svou intelektuálně nosnou pointu. Postupy své práce ztotožňuje Procházka s metodou materiálové přesnosti. „Jestliže maluji betonovou zeď, použiji k tomu beton, vypořádávám-li se s malbou domu, bude to cihlový pigment,“ zmiňuje se ve svém textu k výstavě v Hunt Kastner Gallery v Praze. Potíže nastávají s oblohou. Jeho snaha přiblížit se zcela k realitě je tak spíše v kontextu utopické hry, spočívající v pokoušení hranic samotného média obrazu. Do českého prostředí tento autor vnáší něco, co bychom mohli přiblížit pojmem „expanded painting“, a naplňuje ho často velmi překvapujícím obsahem. Procházkovy obrazy se pohybují v rozšířeném poli významů a materiálových řešení, vstupují do prostoru, kladou si paradoxní, ovšem zásadní otázku po tom, co je uvnitř obrazu a zůstává neviditelné, nebo vytvářejí nový druh narace tím, že relativizují vztah mezi přední a zadní stranou plátna. Proces tvorby obrazu je přitom často stejně stěžejní jako jeho finální výsledek.

• Text k výstavě To bych zvládl taky, Galerie města Blanska 2019, kurátorky Jana Písaříková a Ivana Hrončeková