Samuel Paučo 1986
PP 39, 2016

Samuel Paučo patří k nepřehlédnutelným osobnostem nejmladší generace pohybující se na poli současné malby. Svou tvorbu rozvíjí kolem několika ústředních témat a výtvarných problémů, mezi nimiž důležitou úlohu přiznává barvě, struktuře, přírodě. Jeho specifickým přístupem, jímž přitahuje pozornost, je nezaměnitelná kombinace fragmentární předmětnosti s postupy strukturální abstrakce. Postupně dospívá k sebevědomému malířskému stylu, který osciluje mezi vitalitou expresivního malířského gesta, jímž zachovává kontinuitu s klasickou malbou, a jeho ukotvením v soudobém diskurzu konceptuálního způsobu uvažování. Obrazněji řečeno – v pozadí jeho malby zůstávají sice přítomny odkazy na konkrétní krajinné motivy, podvratným konceptuálním zásahem však směřuje k jejich popření, zcizení či zpochybnění. Povaha krajiny – zprvu zejména v podobě krystalických struktur majestátních horských masivů – se v Paučových plátnech v posledních letech výrazně proměnila. Její zvláštní znepokojivý, popř. dramatický potenciál odkrývá v cyklu nazvaném Potopa, tedy v krajině zasažené přírodní katastrofou. I když je zcela oproštěna od lidské přítomnosti, je poznamenaná stopami lidské aktivity. Dřevěné přístřešky, chatrče, kůlny jako by přebíraly úlohu vizuální metafory při střetu kultury s živelností přírody. Přestože plátna implicitně odkazují zejména k existenciálním významům, jsou, zdá se, současně také projevem spontánního estetického okouzlení. Graficky ostrá malba, v níž se autor vzdal tonálních přechodů a modelace, výrazná rytmická struktura malby svou přízračností balancuje na hranici mezi reálným a fantaskním. Smyslové vlastnosti textury, povrchu a barvy naproti tomu oslavují spíše vizuální hédonismus malby.

• z textu Kaliopi Chamonikoly