Vasil Artamonov 1980
Alexey Klyuykov 1983
Rozpůlený bochník, 2012

Vasil Artamonov (nar. 1980, Solnečnogorsk) a Alexey Klyuykov (nar. 1983, Vladimir) pocházejí z Ruska, od svého raného mládí však žijí trvale v Čechách. Vasil Artamonov se do tehdejšího Československa přistěhoval v roce 1990. Studoval nejdříve na Akademii výtvarných umění v Praze u Pavla Nešlehy, Stanislava Diviše a Vladimíra Skrepla, posléze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Jiřího Davida, kde se potkal s Klyuykovem. Na AVU se vrátil coby doktorand Jiřího Příhody, přičemž jeho tématem byly umělecké dvojice. Od roku 2007 působí také jako pedagog, v roce 2012 se stal vedoucím Ateliéru malby I na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Jeho tvorba se od počátku orientovala na konceptuální malbu. Poprvé na sebe upozornil výraznými sólovými projekty Andreevka (galerie A. M. 180, Praha 2004) nebo Co si nepamatuji, v nichž osahával hranice lidské paměti. Alexey Klyuykov do České republiky přišel později, sice v roce 1998. Již na střední škole se společně s Vítem Svobodou začal věnovat street artu a graffiti (CAP, Crew against people), které bylo originální svou záměrně infantilní rovinou (toy graffiti). V roce 2004 Klyuykov nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Kromě společné tvorby s Artamonovem se intenzivně věnuje také ilustraci (např. Martin Škoda, Škoda nevařit, 2012; Pavel Kosatík, Jiný T.G.M., 2018). Společně poprvé vystoupili v roce 2006, kdy na výstavě Hrubý domácí produkt (Galerie hlavního města Prahy) prezentovali videosérii Jak jsme pomáhali inspirovanou sovětskou knihou pro děti Timur a jeho parta (Arkadij Gajdar). Videa zachycovala guerillové umělecké akce pohybující se leckdy za hranicí zákona. Artamonov s Klyuykovem překračovali privátní prostor neznámých lidí, kterým „pomohli“ se zahrádkou nebo s natřením plotu. Jejich umělecké partnerství nabývá v různých obdobích různé intenzity a je jednou z mnoha viditelných aktivit obou umělců. Jejich tématem se zpočátku stalo především postsovětské dědictví a odkaz avantgardy. Zdánlivě interpretačně jednoduché obrazy jsou ve většině případů plné citací a odkazů na předchozí modernistické vzory, přičemž zvláštní místo v jejich tvorbě zaujímá kubistické tvarosloví. Pracovali však mnohdy i s dědictvím socialistického realismu nebo futurismu. Postupem času se do jejich portfolia přidaly další formáty jako akce ve veřejném prostoru nebo site-specific instalace. Mezi jejich důležité realizace patřila například výstava Estu do silento (Ať je ticho, Budapešť 2008), kde se návštěvníci setkali s audio nahrávkou v esperantu, v níž se autoři vyjadřují k pojetí kultury jako souhrnu jednotlivých nalézaných segmentů vytržených z kontextu. Pointou byl apel ticha, které jediné je „velké a konzistentní“. Podstatou jejich práce je však revize a kritika dosavadních uměleckých postupů či uměleckého trhu zakotveného v institucionalizovaných dějinách umění, často nechybí ani humor. Jejich dílo lze zároveň označit v pravém slova smyslu za politické či politizující, polemické a společensky angažované. Podle poroty Ceny Jindřicha Chalupeckého toto umělecké duo odkazuje na prameny našeho vnímání, které leží v utopických vizích 20. století a romantických ideálech dosud pronásledujících naši společnost. Podle poroty také Artamonov s Klyuykovem „nabízí přesný komentář k naší proměňující se realitě“. Jedná se o hodnocení z roku 2010, kdy se Artamonov s Klyuykovem stali laureáty tuzemského prestižního ocenění, a to dokonce jako první umělci narození mimo hranice České a Slovenské republiky. Roku 2017, v rámci přehlídky Brno Art Open – Sochy v ulicích, vytvořili rozměrnou exteriérovou nástěnnou malbu Bez názvu (pocta Diegu Riverovi), která pracovala s místní ústně předávanou legendou. Oba umělci působili v letech 2009–2015 ve skupině P.O.L.E., od roku 2018 se hlásí k Manifestu radikálního realismu, který mimo jiné tvrdí, že: „Umění, jehož význam závisí na textech, je zbytečné a není důvod, aby vůbec existovalo.“ Radikální realisté se ve svém manifestu plně hlásí k tradici realistické malby, v níž spatřují obrodu současné postkonceptuální situace uvízlé v představě uměleckého pokroku. Prioritou již není egoistický umělec, ale zájem společnosti jako celku. Zároveň se jedná o popření všech avantgar-ních postupů, což lze v rámci vývoje díla Artamonova a Kyuykova chápat jako antitezi k jejich vlastní práci. Od počátku umělci sdílí ateliér a obrazy tak vznikají metodou dialogu a přímé spolupráce. Obraz Rozpůlený bochník (2012, olej na plátně) pracuje s motivem, který se v díle Artamonova a Klyuykova objevuje v roce 2012 velice často. Někdy samostatně, jindy jako součást většího celku (ateliérového zátiší). Samotné téma – chléb může být chápán jako odkaz ke starší tradici malby zátiší, obzvláště holandského tzv. zlatého věku, kde fungoval jako křesťanský symbol. V tomto případě jde ale spíše o symbol obživy jako odměny za vykonanou práci.

Martin Vaněk