ALENA FOUSTKOVÁ 1957
Žena, 2023

Ve svých pracích se Alena Foustková nejdříve zabývala vlastní zkušeností z prostředí marketingu. Reklamní strategie a symboly k nim odkazující zcela proti jejich původnímu smyslu kombinovala s poetickými či sociálně laděnými obsahy. Skácelovy básně transformovala do čárových kódů, vytvářela závěsné objekty z vlastnoručně vázaných nebo již existujících knih, rozplétala v second handech nalezené, ručně pletené svetry a posléze je propojovala do jednoho objektu čárového kódu zaznamenávajícího práci žen a její validaci.  Posléze se její díla stávají čím dál tím více angažovanými a často také vybízejícími k divácké participaci. Práce s textem a odkazy k marketingové prezentaci i jejich posun k sociální a poetické rovině ale zůstávají nadále signifikantními prvky její tvorby. V pražském Doxu v rámci výstavy Transgender Me píše na zeď galerie nespočetněkrát větu „Jsem normální.“ A toto dílo příznačně pojmenovává Za trest. V důsledku bouřlivých společenských reakcí na uprchlickou krizi a na základě vlastní zkušenosti z emigrace fotografuje stovky zvonků se jmény a zaškrtává ta, co nezní typicky Česky. Tyto fotografie následně lepí na hranoly ve tvaru paneláků a vyzývá diváky, aby určili, kdo sem patří, a kdo ne. Foustkové umění přechází od poetického a niterného, zaznamenávaného v křehkém materiálu papíru, přes vysoce angažované umění ve veřejném prostoru až po práci s historickými prameny a překrýváním osobního s veřejným či kolektivním. Ve výstavě Ženy si musí zakrýt hlavu, protože nejsou obrazem božím, se pak hlásí ke slovu autorčin zájem o upozaďování žen v církvi a ohledávání jejich prožitků víry spolu s ženským traumatem obecně.

Alena Foustková stojí svou aktuální prací v českém kontextu někde na pomezí dvou generací. Mezi generací silných ženských uměleckých individualit, jako byly Eva Kmentová, Adriena Šimotová, Věra Janoušková, Alena Kučerová či Naděžda Plíšková, jejichž těžiště tvorby probíhalo mezi 60.–80. lety, a generací otevřeně angažovaných silných ženských uměleckých figur nastupujících v porevolučních 90. letech, jako jsou Veronika Bromová či Lenka Klodová, spolu s nastupujícími skupinami věnujícími se politicky angažovanému umění.

• Klára Vavříková, z textu Ženy si musí zakrýt hlavu, protože nejsou obrazem božím, Museum Kampa, 2023