Chápání světa okolo nás je v zásadě souborem vjemů, komentářů, barev a vůní, které se odehrávají v trajektorii od pomyslné nuly do zdánlivého nekonečna. Realita, na kterou se v hovorech, textech nebo vzpomínkách často a neochvějně odvoláváme a spoléháme, se může ve výsledku ukázat jako individuální, ba co více subjektivní podmnožina ovlivněná proměnnými, jejichž počet se blíží nekonečnu. Je východiskem toho uvědomění beznaděje, nebo relativizace všeho ne-podstatného?
Pokud jste umělcem, je přijetí této „rozšířené reality“ podstatným předpokladem k osobní, silné a autentické výpovědi. Tvorba Denisy Krausové a Roberta Bučka se zdá být pro mapování výše zmíněného ideálním příkladem. Oba jsou si formálně vzdáleni. Dost na to, aby jakákoli příbuznost byla v prvním plánu vyloučená. Avšak pracují ve svém pojetí s příběhem. Pevně se drží vlastní „mytologie“, osobitých a zažitých vzorců výpovědi. Jakkoli je jejich jazyk výsledkem soustavného vývoje, oba se stále „pohybují“ okolo vlastních funkčních principů a mechanismů. V případě Denisy Krausové jde o modelaci barvou, která doprovází nebo lépe konvenuje s epickým pojetím autorčiných kompozic. V aktuální sérii maleb kombinuje zbytnělou fyziologii s organickými fragmenty, s odkazy na alegorii a s proměnlivostí poměru. Relativizuje viděné a obecně vnímané skutečnosti. Utváří celek, který je definován pohybem. Její pohyb myšlenek v prvním plánu se prolíná s vrstvou fyzického pohybu. Je to tepající vrstva individuálního realismu, osobního vyprávění a vlastní poetiky.
Robert Buček pracuje jinak. Vstupuje do pomyslné arény vizuálního diskurzu s jiným záměrem. Jeho pozice spočívá v pomyslném a citlivém dialogu mezi materiály a okolím. Materiál v jeho případě není jen technickým prostředkem. Často jej pojí s místem realizace-instalace díla nebo se filozoficky váže ke konkrétní obsahové rovině díla. Zde představuje své práce vznikající v posledních pěti letech. Jsou o paměti, která je obsažena v materiálu, o kontrastu forem a především o realismu viděném v běžném prostředí okolo sebe. Výchozí inspirace není o spektakulárních formách, tvarech nebo kompozicích. Autor filozoficky i formálně citlivě obnažuje domy, stavby, knihovny. Konstruuje kulturní krajinu v podobě, jaká je v souladu s jeho autorským realismem. Jak Denisa Krausová, tak Robert Buček jsou svými pevnými a konstantními autorskými přístupy součástí rozvětveného řečiště, které utváří a formuje anatomii realismu.
– Jan Kudrna
Michaela Vrbková se vrací k materiálu a myšlení, které poprvé rozvinula v site-specific instalaci Infraordinary (2019). Tehdy pracovala se stavebním provázkem jako médiem pro kresbu ve třech dimenzích. Pomocí linií, kterými podtrhla architekturu a propojila jednotlivé prostorové prvky mikulovské galerie U divokého muže, zároveň představila kresbu jako tělesné a situační gesto. Tento přístup byl nejen dialogem s místem, ale také vědomým přihlášením se k všednosti, nenápadnému potenciálu materiálu a k řemeslu jako meditativní činnosti.
Po deinstalaci se rozvinutá zednická šňůra stala výchozím bodem dalšího vývoje. V době sociální izolace začala Vrbková z hromady provázků postupně odebírat a intuitivně háčkovat závěsné objekty. Vznikaly v podmínkách dočasné samoty, v garsonce na Letné, mimo běžný společenský i ateliérový režim. Na postupně vznikající objekty série New Ordinary nahlížela umělkyně v lidském měřítku a ve výšce vlastního těla. Poprvé se tak od svých repetitivních kreseb posunula k rozměrům člověka. Fungovaly pro ni jako deníkový záznam i jako tiché společenství forem. Při drobných změnách v procesu si přesně pamatovala okolnosti jejich vzniku. Byly s ní v osobním prostoru jako siluety, doprovázely ji v životě jako „ti druzí“. Nepojmenované podoby s ní koexistovaly v těsné soudržnosti, bez vlastní autonomie. Každý objekt byl jedním klubíčkem, které bylo možné kdykoliv znovu rozplést a sebrat mu uměleckou formu. Háčkované entity sice nejsou antropomorfní a nemají ani přidělený charakter, diváky a divačky však směle vybízejí k vlastní projekci a interpretaci.
Slepotisky vystavené v prostoru Trezoru galerie Etcetera Art jako Framing the Ordinary představují další fázi tohoto kontinuálního procesu. Objekty pro ně posloužily jako matrice, z nichž je reliéfní strukturou otisknuta jejich stopa do ručně vyráběného papíru. Při sledování zarámovaných otisků se proměňuje světlo a stín, objevuje se vztah negativu a pozitivu. Dílo se stává záznamem dotyku, tlaku, času a všeho, co do něj autorka vložila v osamělých chvílích. To, co bylo objemné a fyzicky přítomné v prostoru, se proměňuje v jemnou paměťovou stopu formy. Stejně jako vzpomínky na náročné společenské období postupně ztrácejí své ostré obrysy, se série posouvá od urgentní neonově oranžové barvy a hrubosti původního materiálu ke smyslově čisté bílé struktuře příjemné na dotek.
Otisky artefaktů jsou povýšeny na autonomní galerijní objekty, na uchované fragmenty procesu, které v sobě nesou stopy kresby, reliéfu i sochy. Vrbková zde důsledně pracuje s tranzicí formy při zachování obsahu: špagát, objekt i otisk jsou různými fázemi jedné myšlenky a jednoho gesta. Zároveň si pohrává s hranicí uměleckého díla, s otázkou, co je jen prostředkem k další reprodukci a co je pro ni zásadní umělecká forma. Výstava sleduje otevřený, potenciálně nekonečný rozvoj jedné věci a zkoumá, jak se všední materiál může stát nositelem důvěrné zkušenosti, lidského měřítka a hodnoty.
– Zuzana Dusilová
ETCETERA
ART
POST-WAR
& CONTEMPORARY ART
SMETANOVO NÁBŘEŽÍ 8
PRAHA
ETCETERA ART JE GALERIE A AUKČNÍ DŮM ZAMĚŘENÝ NA PREZENTACI A PRODEJ PŘEVÁŽNĚ ČESKÉHO SOUČASNÉHO A POVÁLEČNÉHO UMĚNÍ
