ALEŠ VESELÝ 1935–2015
BEZ NÁZVU, 1986

Tvorba Aleše Veselého (1935–2015) zaujímá v kontextu českého umění zcela výjimečné postavení, a to především díky jeho schopnosti spojovat v monumentálních formách ty nezákladnější otázky po prapodstatě jevů a událostí s bytostně niterným prožitkem. Jeho malby, kresby i objekty na pomezí soch a architektur díky tomu rezonují nejen s archetypálními a mytickými představami lidstva a s myšlenkami východních filozofií, ale také s poznatky moderní relativistické fyziky.

Řadu myšlenek určujících základní charakter Veselého uvažování nacházíme už v poeticko-teoretickém textu Usurpátor aneb pomocný text k určení vymezeného prostoru (1966), který umělec formuloval v souvislosti s objektem Židle Usurpátor (1964). Veselý v textu směřuje k pojetí času a prostoru blízkému archaickým kosmologickým představám a k uspořádání světa, v němž se stírají hranice mezi mikrokosmem a makrokosmem i mezi subjektem a objektem. Zkoumání zákonitostí přírodních sil v nekonečném procesu proměn a latentní projevy energie mezi jednotlivými elementy se následně staly kontinuálně rozvíjeným tématem Veselého tvorby, která vtahuje člověka do vesmírného koloběhu s jeho složitými, univerzálně platnými principy.

Právě z tohoto hlediska je tedy třeba vnímat nejen utopické pouštní a krajinné projekty a projekty „antropometrických míst“, jimiž se Aleš Veselý zařadil po bok velkých osobností světového land artu a earth artu, ale i jeho monumentální malby z osmdesátých let. Expresivní kresebné záznamy akrylovými barvami na plátno nebo papír, jež Veselý nazýval „kresbo-malbami“, nelze chápat pouze jako bezprostřední výraz vypjaté senzibility autora, ale ohlašuje se v nich i autorovo svébytné pojetí univerza. Je-li ve struktuře světa všechno navzájem propojené a podléhá stejným principům, pak se hluboký duchovní ponor autora stává přímou podmínkou pro přibližování k univerzálním tématům řádu a chaosu – „jestliže dílo není silně motivováno subjektivně, tak se velice těžko může dotýkat objektivních velkých témat“. Proto se energicky vrhané linie na papíře formují do podoby tajemných kulovitých elementů spojených provazem či pružinou. Podobné obrazové schéma, k němuž se Veselý později vrátil ještě mnohokrát, se přitom poprvé objevilo v jeho plastice Memento, která vznikla současně se slavnou plastikou Kaddish na Sympoziu prostorových forem v Ostravě (1967–1968). Zatímco v Mementu je masivní koule zavěšená na trojboké konstrukci a v dopadu na zem jí brání provaz, v malbách z osmdesátých let již není zcela zřejmé, zda je kulová hmota k zemi přitahována, nebo zda jsme svědky srážky živlů či expanze planetárních těles. Úběžníky přitom kladou na úpatí scény diváka, jenž se zároveň ocitá v pozici autora a stává se spolu s ním přímým účastníkem silového působení. Vzájemné relace mezi elementy nejsou dané pouze stlačováním a tahem pružin, ale i latentně přítomnými silami, které vznikají mezi hmotnými tělesy a které se zde násobí a zhušťují. Tlak a tíha masy, zaznamenané v energickém projevu, jsou takřka hmatatelné.

Série „kresbo-maleb“, započatá v roce 1984, se završila o dva roky později, v době umělcova tříměsíčního stipendijního pobytu v USA, který Veselý vnímal jako klíčové období. Silný zážitek z „velkého prostoru a velkého nebe“ za oceánem proměnil jeho tvorbu konstruktivně-racionálním směrem, spontaneita a exaltovanost nervního projevu ustoupila, avšak intuitivní vědomí souvislostí a dualita univerzálních principů zůstaly v tvorbě Aleše Veselého trvale přítomné.

• Martina Mrázová