DANIELA MIKULÁŠKOVÁ 1974

Daniela Mikulášková své obrazy vytváří pomocí manuálního šití, jeho základním rastrem není nějaká předem daná osnova, podle které by se automaticky řídila. Naopak, je to osvobozující intuitivní pohyb po plátně, pohyb nití, jehož hranici určuje snad jen samotný okraj látky. Šitím autorka nahradila malbu v roce 2005, tedy přibližně o deset let dříve, než výšivka a textil začaly v mezinárodním měřítku opanovat současnou výtvarnou scénu.

Z tohoto počátečního období pochází obrazy, v nichž se manifestuje určitý paradox mezi pomalostí samotného procesu vyšívání a gestickou expresí výsledku. Následuje ztišené období šitých kreseb, z něhož pochází například cyklus věnovaný Fotoaparátům (2006). Zvolené konkrétní téma konfrontuje rychlost aktu focení a vůbec princip digitální reprodukce skutečnosti s kontemplativní subjektivitou výšivky. Na rozdíl od kresby je šití a vyšívání velmi pomalým procesem. Pro obojí je přitom důležité spojení vlastní tělesnost a mysli, které se otiskuje do procesu ruční práce. Co vlastně dělá ruka, když kreslí a jak odlišně se chová při vyšívání? Jak moc je tako manuálně náročná práce spojena s aktem myšlení, jak se v ní otiskují emoce?

V roce 2010 následovalo téma Ubrusů, v němž se zrcadlil autorčin zájem o samotnou podkladovou látku, její význam a intimitu spojenou s domácností a rodinným stolováním. Zatímco zde je ještě patrná snaha sledovat dopředu určité téma vnitřně obsažené v samotné podkladové látce, v její barevnosti, stáří a stavu opotřebování, v sériích Věčnost I. a II. dochází k opuštění nějakého dopředu stanoveného záměru.

Jiným slovy, vyšívání se zde otevírá směrem k prostorově-časové a kontemplativní dimenzi. Osobně se domnívám, že právě v tomto bodě svého autorského směřování Daniela Mikulášková dochází k nalezení skutečně autentického a pro její tvorbu zásadního momentu.

Výšivka je zde v podstatě druhem nečitelného písma, abstraktní strukturou, místy připomínající krajinu. Když ji sledujeme, cítíme se být unášeni vlastním pohledem do různých směrů. Linie nití je tedy písmem, které náš zrak osvobozuje od lineárního čtení. Stáváme se nomády volně putujícími obrazovým polem. Nemusíme myslet na nic konkrétního, nemusíme nic říkat. Výmluvnost obrazu Daniely Mikuláškové je spojená s mlčením a přímým emocionálním přenosem energie.

Věřím, že její obrazy obrací naši pozornost k nulovému bodu jazyka, jsou způsobem, jak jazyk denaturalizovat, jak jej vrátit do počátečního stavu, do středu indiánského ohně, mimo hašteřivost, demagogii a ideologie.

Jana Písaříková