Eva Kmentová 1928–1980
DLANĚ A ČELO, 1969

Eva Kmentová se věnovala tématu doteku, hmatu, otisku a blízkosti. Její různě variované a přetvářené otisky konkrétních tělesných partií ukazují intimitu a křehkost těla, které není s to nabýt takové míry trvanlivosti jako potenciálně stále reprodukovatelný artefakt. Tělo žije v jiném typu času než výtvarné dílo, na něž máme ve zvyku dívat se prizmatem kvazi-věčnosti. Po blízkém, dotýkaném těle zůstávají jen neurčité stopy – vzpomínky, které asociují melancholii z chybění. Tvorba Evy Kmentové je stejně závažná jako srovnatelná tvůrčí trajektorie sochařek Louise Bourgeois, Evy Hesse či Aliny Szapocznikow. Všechny tyto průlomové a klíčové autorky se zabývaly otázkou tělesnosti s její procesuálností, bolestí, s jejím kontroverzním vztahem ke svazujícím kánonům, normám a předsudkům. Tělo a artefakt se v jejich dílech potkávají jako různorodé principy, na něž jsou ovšem někdy aplikována obdobná šablonovitá očekávání.