138
FEDERICO DÍAZ 1971
Catenary line, z cyklu Eccentric Gravity, 2015

Federico Díaz (*1971) je česko-argentinský vizuální umělec patřící k nejvýraznějším osobnostem českého současného umění posledních třiceti let. Žije a pracuje v Praze, jeho kariéra je však mezinárodní. Je známý tím, že propojil umění s technologiemi dřív, než to bylo běžné – už od devadesátých let pracuje s algoritmy, robotikou a dnes i s umělou inteligencí. Díaz vytváří umění, které nezobrazuje svět, ale simuluje a odhaluje jeho neviditelné procesy – energii, data, gravitaci, chování systémů.

ECCENTRIC GRAVITY

Vizualizace neviditelných sil (hlavně gravitace), které formují svět – od fyziky až po politiku – pomocí algoritmů, robotiky a architektury. Projekt operuje na pomezí sochy, architektury a vědeckého modelu. Nezobrazuje svět, ale rekonstruuje podmínky jeho vzniku. Divák není konfrontován s artefaktem, ale vtažen do pole sil, které artefakt i jeho samotného konstituují. Projekt Eccentric Gravity představuje ucelený výzkumně-umělecký celek, v němž Federico Díaz artikuluje dlouhodobý zájem o neviditelné organizující principy reality. Gravitace zde nefunguje pouze jako fyzikální konstanta, ale jako operační model –univerzální paradigma, skrze nějž lze číst vztahy mezi tělem, architekturou a mocenskými strukturami. Eccentric Gravity je i název site-specific výstavy, která využívala architekturu výjimečné renesanční budovy – Belvedéru na Pražském hradě. Díaz využil budovu ze 16. století jako půdorys/plán k zamyšlení nad její bohatou historií i stavem současné společnosti. Koncept výstavy se soustředil kolem řetězovky, systému pružinových vláken zavěšených v gravitačním poli. V době, kdy díky počítači může vzniknout jakkoliv složitá struktura, Federico použil řetězovku jako nástroj nezávislý na technologii, ale založený na základních přírodních základech. V základu jsou v lidech, zvířatech, sochách, architektuře či skalních útvarech obsaženy stejné minerály (i když v různých kombinacích) a všechny jsou podrobeny gravitačnímu procesu. Uprostřed umělého slunečního světla, které Federico přivedl do výstavního prostoru, vznikly nové formy vzájemných materiálních vztahů. Dům matematiky, jak byl dříve Belvedér přezdíván, se tak během výstavy opět proměnil v pracovnu, galerii a síť myšlenek a ideálů.