IVAN OUHEL 1945–2021
ČERVENÁ 2, 2004

olej, plátno, lišta
145 × 150
sign. I. Ouhel 04, na rubu Červená 2, 2004

Ouhelova malba je reprezentativním příkladem jeho velmi monumentálně a sumárně pojímaných kompozic, jimiž se zabýval na začátku nového tisíciletí. Malbu lze vnímat jako prostorovou, respektive krajinnou konstelaci, jejíž prvky jsou redukovány na geometrické formy, jimiž však stále prochvívá vibrující textura barev. Proto plochy působí více jako hutné, hmotné vrstvy a nejen jako dvojrozměrné barevné útvary.
Vyjma těchto aspektů obsahuje dílo též výtvarné evokace klíčení, zárodků nového života, jenž se snad postupně utváří v podpovrchových vrstvách. V tomto směru je Ouhelova tvorba blízká třeba přístupu Jiřího Johna k motivu krajiny. Také John se zajímal o průřez skrze hloubkové vrstvy přírodních světů a neobracel se tedy pouze k povrchovým, běžně vnímatelným fenoménům. Ouhela i Johna spojuje tato pozornost k procesuálním vnitřním dějům, jimiž je oživována nejen krajina, ale taktéž obraz, který tím zároveň získává jakousi potenciální trojrozměrnost, materiálnost, hlubinné vrstvy.
Ouhel ovšem přistupuje ke svému tématu v mnohem kolorističtějším pojetí, na rozdíl od Johna, jenž opíral své průzkumy skrytých vrstev krajin o redukovanou škálu zemitých barevných tónů. V případě Ouhela se zdá, že barevné světelné fenomény pronikají i do oblastí, jež si vesměs spojujeme spíše se sférou neviditelna a máme tendenci je chápat více jako hapticky vnímatelné prostředí. Jako by v Ouhelových krajinách, a to i v těch vnitřních, podpovrchových, plálo ještě jedno, vnitřní slunce (o němž by možná např. básník Gérard de Nerval mluvil jako o „černém slunci melancholie“).
Ivan Ouhel je jedním z nejvýznamnějších tuzemských koloristických malířů poslední třetiny 20. a začátku 21. století. Navazuje na výsostně „malířskou“ tradici, jejíž linie protkává (nejen) západní umění počínaje přinejmenším benátskou renesancí. V této tradici šlo vždy hlavně o „colorito“, o „krásnou hmotu“ barev, na rozdíl od klasicizujícího malířského pojetí, jež kladlo důraz na „disegno“, tedy ideu, rozvrh, koncept, kresbu atd. Volnější hra, souzvuky a setkání barev, tahů a textury v této tradici lze chápat jako dialog autora s malířským materiálem, který není jen prostředkem k dosažení přesně stanoveného cíle, ale plnohodnotným partnerem při vzniku artefaktu.
• Václav Hájek