Jan Hendrych 1936
BÝK, 1977

Jan Hendrych patří k umělecké generaci, která svůj výtvarný názor formovala v tíživém klimatu propagandistických padesátých let a velkou část svého života tvořila v nehostinných dobách normalizace a komunistického režimu. Není divu, že tito umělci hledali pevné body v meziválečné avantgardě a navazovali zpřetrhané souvislosti nejen s myšlenkami zakladatelů moderny, ale i s odkazy více než tisícileté evropské kultury.

Zájem o figuru a navození nového vztahu skutečnosti a člověka, který se v evropském kontextu označuje jako Nová figurace, byl Janu Hendrychovi přirozeně blízký a  svojí tvorbou se do tohoto proudu také řadí. Ovšem samotná lidská figura či hlava nebyla a není hlavním cílem Hendrychova sochařského sdělení. Umělec ji vnímá jako prostředníka pro vyjádření životní situace člověka a  stavu jeho mysli v  konkrétním okamžiku. Je pro něj symbolem lidské mytologie, přičemž všedním úkonům z každodenního života dodává závažnost a hluboké soustředění.

Hendrychovo sochařství se od počátků ubírá dvěma cestami, které se v  mnoha bodech setkávají. První je utvářena figurou vyrůstající z  čistě modernistické tradice, druhá se vine cestou dadaistického a  groteskního jazyka. Převažujícím materiálem je sádra a  důležitým výrazovým prostředkem textilní struktura vytvořená odlitím molitanu či vlnité lepenky. Výjimkou není ani využití konkrétních předmětů z  běžného života, zdůrazňujících jednak emotivnost, a  také jadrnost výrazu. Vedle sádrových soch ovšem vznikaly i práce uplatňující zcela odlišné materiály, a to zejména ve vazbě na umělcovu účast na sympoziích. Tematickou linii Hendrychova díla utvářejí lidské figury a  hlavy, které vznikají od šedesátých let podnes. V  určitých 

obdobích se však vynořují i  další motivické okruhy. Důležitý je motiv prázdného pohozeného kabátu nebo tematický okruh Tajemníků, vznikajících jako odpověď na normalizační represi. Výrazný je taktéž soubor figur na mostě, k  nimž umělec dospěl v  osmdesátých letech jako k odkazu na barokní tradici umisťování soch sv.  Jana Nepomuckého. Fakt, že Hendrychovo sochařství kotví v historickém kontextu, potvrzují i plastiky zvířat, mnohdy s  konotací k  výrazným sochařským epochám, např. k renesanci.

Neopomenutelnou součást Hendrychova díla představuje také medailérská a  portrétní tvorba, kterou soustavně rozvíjí od dob studií. Paralelně se sochařskými pracemi vznikají kresby, vyznačující se neobvyklou lehkostí a suverenitou, v mnohém blízkou barokním skicám. Nejedná se však o detailní přípravné kresby, ale spíše o koncepční zachycení sochy v  prostoru, uchopení hmoty a  výrazu a  vystižení celkové atmosféry místa.

Podobně jako mnoho dalších představitelů neoficiálního proudu tvořil Jan Hendrych od nástupu normalizace téměř dvacet let bez možnosti veřejné prezentace a  publicity. Živil se převážně jako restaurátor barokních památek a z této zkušenosti zpětně čerpal poznatky a  možnosti pro své dílo. Po sametové revoluci začal vyučovat na Akademii výtvarných umění, kde ještě donedávna aktivně pedagogicky působil a kde zastával pozici studenty oceňovaného a respektovaného pedagoga.

Jan Hendrych je mimořádnou sochařskou osobností, která se zapsala do dějin umění 20. století dílem vystavěným na modernistické tradici a výrazovém a technologickém experimentu. Je to sochařství svobodné a otevřené, v pozitivním smyslu progresivní, neobávající se přesahů do oblastí neklasického uchopení hmoty, netradičního tvaru, expresivní deformace, napětí mezi promodelovaným tvarem a elementární formou, přesahů do oblasti záměrné torzálnosti.

• Ilona Víchová