Jiří Hilmar 1937
PLOD, 1994–1995

Když Jiří Hilmar v roce 1967 společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným založil Klub konkrétistů, jeho práce byla ukotvena v oblasti kinetických objektů a zejména optických papírových reliéfů. Za sebou měl první samostatnou výstavu (v pražské Galerii Fronta, 1967) a respektován byl i jako tvůrce plakátů. Po odchodu do emigrace svůj výtvarný názor rozvíjel nejdříve ve Frankfurtu nad Mohanem a v Mnichově a od roku 1974 v Gelsenkirchenu v uměleckém sídlišti Die Künstlersiedlung Halfmannshof, kde působil až do roku 2013.
V průběhu sedmdesátých let začal Jiří Hilmar kromě papíru a kartonu uplatňovat i další materiály, zejména hlínu, šňůry, plsť, beton a především dřevo, přičemž využíval jejich významových kvalit a postupně dospíval k uvolňování pravoúhlého systému, k jeho narušování a změkčování. V té době umělec přesídlil z ateliéru uprostřed panenské přírody v Inningu am Ammersee u Mnichova do Gelsenkirchenu, který se nachází v centru průmyslové zóny v Porúří. Tamní devastovaná krajina umělce přiváděla ke stále hlubším úvahám nad ohrožením přírody ze strany technické civilizace. Narůstající touha lidstva po nadvládě nad světem byla hlavní obavou, která Hilmara podněcovala k chápání role zemské a kosmické rovnováhy a k přesvědčení, že uchránit život na Zemi je možné pouze tehdy, bude-li znovuobnovena porušená sounáležitost mezi přírodou a člověkem.
V tomto kontextu začal Jiří Hilmar vytvářet dřevěné objekty, v nichž vycházel z myšlenky, že dřevo je autonomně rostlý materiál, který vzniká sám a sám sebe také formuje, takže objekt z něj utvořený se stává fragmentem velkého principu přírodních dějů a zákonitostí. Fascinovala ho představa, že lze pracovat jako příroda a sžívat se s jejími procesy, ovšem s respektem k jejímu řádu a vnitřní energii. Dřevěné latě vyříznuté z kmene stromu proto klížil do nového celku, zaujat procesem proměny jednotlivých labilních latí v ucelený stabilní blok, který v některých případech překrýval vrstvami kaolínu. Jindy rozštípl rostlý špalek na dvě poloviny a chybějící část dotvářel z dřevěných latí a zbrušoval do tvaru plodu (Plod, 1994–1995). Konečné hlazení povrchu se v obou jmenovaných dílech stalo uzavřením tvůrčího procesu, ale také křehkým odkazem k momentu, kdy se princip tvorby prolnul s principem přírody a obě síly vstoupily do vzájemné harmonie.