Karel Adamus 1943
VĚTRNÁ BÁSEŇ I, 1995

tuš, papír, plexibox
143 × 33 cm, 122 × 33 cm, 99 × 33 cm , 101 × 33 cm
sign. Karel Adamus 95, VĚTRNÁ BÁSEŇ I

LITERATURA
Srov.: Lucie Rohanová, Karel Adamus, Bylo nebylo, 2022, s. 138–141.

Karel Adamus se ve své tvorbě zaměřuje hlavně na dynamické časové fenomény, které zkoumá za pomoci tradičních i experimentálních výtvarných prostředků. Propojuje také své zájmy o výtvarné, gestické a subjektivní vyjádření s básnickými reflexemi a evokacemi. Tím se přibližuje některým tradičním mimoevropským postupům, například ze sféry dálně východní kaligrafie, tušové malby krajin a zátiší. V těchto oborech je důležitý individualizovaný tah; linie se tu využívá nikoli jako ohraničující a konstruktivní nástroj, ale jako nositel nezaměnitelného duchovního výrazu (viz například kniha Malířské rozpravy Mnicha Okurky).
Tušové kresby Karla Adamuse z cyklu Větrná báseň byly vystaveny v roce 2021 v Galerii města Třince, kde byly sestaveny do specifické prostorové instalace. Inspirace přírodními procesy, přírodní samo-tvorbou („autopoiesis“) je zde stejně významná jako pozice a projekce autora. Diváci mohou díla chápat jako vizuální záznamy a enigmatickou báseň zároveň. Pro Adamuse bývá také velmi důležitý samotný materiál – papír, který zde nehraje roli zaměnitelného podkladu, ale svojí povahou, záhyby, vlněním se na výsledném dojmu z díla značně spolupodílí. Adamus pracuje s víceznačnými, imaginativními skvrnami (což je metoda doporučovaná už Leonardem da Vinci, později například některými romantiky, surrealisty ad.), které fungují jako zápis časovosti a dění. Jedná se o akční, vizuální poezii okamžiku, který jakoby sám vytvářel svůj podpis v individuálním gestu a tahu.
Dílo Karla Adamuse se zčásti prolíná i s některými tendencemi land artu, kde se podobným stopováním přírodních fenoménů a dění zaobírá třeba Miloš Šejn ad. Především zde však Adamus představuje jakousi nuancovanou verzi abstraktního expresionismu, ovšem bez jeho bazírování na autorském stylu či egu. Z výtvarníků tohoto ražení by měl k Adamusově „zenově“ umírněné tvorbě nejblíže asi Mark Tobey. Možnost přepínání mezi poetickým a výtvarným čtením při vnímání díla je však vlastní právě výtvarníkům experimentujícím se znakovými a písmovými formami, k nimž patří jak Karel Adamus, tak lettristé, určití konceptuální autoři apod. 
• Václav Hájek