Milan Grygar 1926
ANTIFONA – DIPTYCH, 2005

Milan Grygar ve svém obrazovém diptychu zpracovává téma kontrastů střídajících se výrazů či hlasů a vizuálních/akustických poloh, jak to odpovídá tradiční hudební figuře antifony. Antifona v hudební teorii znamená střídání nástrojových nebo hlasových vyjádření v rámci jednoho díla (tradičně jde třeba o polychorální chrámový zpěv apod.). Milan Grygar se ve značné části své tvorby nechal inspirovat hudebními principy, strukturami a kompozičními postupy, které převáděl do vizuální podoby a sledoval tak specifickou dráhu abstraktního umění. Propojování výtvarného a akustického média jej přivedlo k různým typům experimentů a průzkumů na poli malby, kresby, objektového i kinetického umění. Některá svoje díla pojímal i jako svébytné performativní události, jejichž průběh a výsledky byly zaznamenávány též ve fotografickém nebo filmovém médiu. Řadu z jeho grafických děl lze využít také jako otevřenou hudební partituru, na jejímž základě bývají provedena konkrétní akustická vystoupení. Propojení hudebního a výtvarného média hrálo roli už v počátcích abstraktního umění, například u Františka Kupky (malba Klávesy piana. Jezero z roku 1909) nebo později u Pieta Mondriana (malba Broadway Boogie Woogie z roku 1943). Jedná se o jednu z možných cest k vytvoření autonomního, nefigurativního či nezobrazivého výtvarného výrazu – po těchto cestách se vydávali avantgardní tvůrci v rámci svého úsilí o odstranění stereotypních předpokladů o funkcích a podobách obrazu. Hudební médium se již od 19. století považovalo za méně závislé na narativních, reprezentačních a napodobivých funkcích. Výtvarníci se k němu často obraceli jako k možné inspiraci a záštitě při svém hledání možností toho, jak výtvarnou tvorbu osvobodit od tradičních požadavků a předpokladů (s tím bychom se setkali zčásti již například v romantismu, symbolismu apod.). Milan Grygar vytvořil velmi sumární a až monumentálně působící kompozici, která se svým vyzněním přibližuje třeba působivosti maleb Barnetta Newmana nebo Marka Rothka. Východiska k definitivní podobě abstraktního výtvarného díla jsou tu sice různá, ale výsledná forma velmi pokročilé, zklidněně a monumentálně působící abstrakce má obdobnou přesvědčivost.
• Václav Hájek