Milan Knížák 1940
NEOSPOERRI, 1989

NEOSPOERRI, 1989 Milan Knížák je veřejně činná a umělecky výrazná osobnost. Na přelomu padesátých a šedesátých let studoval Vysokou školu pedagogickou a Akademii výtvarných umění v Praze. Později, v letech sedmdesátých, Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, což souviselo s jeho zájmem o matematiku, jenž se tehdy projevoval i v jeho tvorbě. Žádnou ze zmíněných škol nedokončil. Již v polovině šedesátých let se totiž stal výraznou figurou československého akčního a konceptuálního umění nebo happeningu. V roce 1965 byl přijat do Svazu československých výtvarných umělců. Jeho krédo spočívalo v přiblížení umění životu. Z toho důvodu množství jeho akcí a „krátce trvajících výstav“ probíhalo ve veřejném prostoru. Knížákových uměleckých aktivit si brzy všimli přední čeští teoretici umění včetně Jindřicha Chalupeckého nebo Jiřího Koláře, kteří jeho práci veřejně oceňovali. Knížák se například v roce 1977 stal laureátem Ceny Jiřího Koláře. Jako jediný československý umělec byl členem hnutí Fluxus, díky němuž je až dodnes celosvětově proslulým. Na základě toho se také v roce 1968, po obstrukcích ze strany úřadů, které mu dlouhou dobu nechtěly vydat pas, dostal na stáž do Spojených států amerických, kde byl jmenován ředitelem pro oblast Fluxus East. Umění akce a happeningu se Knížák věnoval v podstatě až do osmdesátých let minulého století, kdy se v jeho práci začíná projevovat příklon k sice klasickým, avšak v jeho pojetí inovovaným technikám malby a skulptury, popřípadě objektu. V předchozích letech se však hyperproduktivní Knížák věnoval i dalším oblastem, včetně designu, módy, hudby, fotografie, architektury nebo literární tvorby. V tehdejším Československu se ale zřejmě nejvíce prosadil až po roce 1989. V roce 1990 totiž stanul v čele Akademie výtvarných umění v Praze jako její rektor, kde vydržel sedm let. Následovalo dlouhé období opředené mnohými kontroverzemi, kdy byl generálním ředitelem Národní galerie v Praze (v letech 1999–2011). I když byly jeho konkrétní kroky ve vedení mnohdy kritizovány, přesto byl jedním z nejdéle působících ředitelů této přední české instituce. Jako rektor a profesor AVU a zároveň ředitel Národní galerie  dlouhodobě výrazně ovlivňoval celou českou uměleckou scénu. V současnosti se Knížák věnuje společenské kritice a jeho postoje přesně vystihuje motto, kterým vítá návštěvníky svého webu: „asi jsem hlupák nebo Marťan“. Nabízený obraz-asambláž pochází z cyklu Neospoerri, který Knížák vytvořil v roce 1989 při pobytu v neměcké vsi Preunschen. Patří k těm dílům, v nichž umělec opětovně nalézal možnosti závěsného obrazu. Cyklus je v kontextu Knížákovy tvorby zcela klíčový a stal se impulzem či výchozím bodem objektů a instalací, které tvořil následujících několik let. Knížákův tvůrčí postup spočíval v nahodilém seskupení různorodých předmětů na obrazové ploše. Po upevnění celou asambláž a obrazovou plochu natřel na bílo a vše následně pomaloval výraznými barvami bez respektu k objemům jednotlivých artefaktů umístěných na obraze. Vznikl tak celek plný dynamiky a napětí, které je vytvářeno zcela jiným rytmem trojrozměrných objektů a plošné malby. Název cyklu napovídá, že si Knížák uvědomoval blízkost těchto děl s tvorbou Daniela Spoerriho. Jedná se tedy o přiznanou apropriaci tvůrčího postupu, jež je příznačná pro postmoderní tvorbu a Milana Knížáka samotného. 

Martin Vaněk