Milan Maur 1950
DOTEKY A RASTRY, 1983

Milan Maur žije a pracuje v Plzni. Umělecké tvorbě se začal věnovat jako autodidakt. Pod vlivem Jiřího Patery, jenž v Maurově rodném městě Plzni vedl výtvarné kurzy, tvořil výrazné abstrahující malby krajin. Záhy, na počátku let osmdesátých, však objevil možnosti konceptuální tvorby s ekologickým podtextem a k malbě se již nikdy nevrátil. Jeho práce z osmdesátých let vykazují podobné znaky jako dílo Dalibora Chatrného nebo Miloše Šejna. Maur nejprve volil tvůrčí postupy počítající s prvkem náhody, později však do svých děl stále více autorsky zasahoval. Po cyklu Doteky a rastry, který vznikal v průběhu roku 1983, se tak začala objevovat díla reagující na přírodu nebo zachycující pomíjivé přírodní cykly, jako je putování stínu stromu, padání listí či sledování proměnlivé říční hladiny. Maur postupně dospěl i k ojedinělým akcím, jako byla Cesta za sluncem, jejímž výsledkem byl její kresebný záznam na mapě (1988). Tuto akci ještě v pozdějších letech několikrát zopakoval (2007 a 2016). V letech devadesátých se Maur přestal soustavněji věnovat tvorbě a začal podnikat. Příležitostně se však během svých cest do Bulharska zabýval počítačově upravovanou fotografií. Milan Maur je zastoupen ve sbírkách Národní galerie Praha, Západočeské galerie v Plzni nebo Galerie výtvarného umění v Karlových Varech, kde v roce 2020 proběhla jeho zatím poslední samostatná výstava s názvem Záznamy. Dílo ze zmíněného cyklu Doteky a rastry patří k jedněm z prvních konceptuálních prací Milana Maura, a tudíž v jeho tvorbě zaujímá důležité místo. Tato série poměrně rozměrných formátů byla veřejnosti poprvé představena na samostatné výstavě v pražském Ústavu makromolekulární chemie v roce 1983. Doteky a rastry vznikaly postupným sypáním uhelného prachu na mokrý nátěr s předem připravenou geometrickou mřížkou. Místa, kde se prach usazoval ve větších koncentracích, Milan Maur následně zvýraznil dotekem prstu, čímž je zafixoval. Jedná se o poměrně skrytý tvůrčí akt, který vytváří cestu k jeho pozdějším záznamům chování přírody, kde je již podíl autorského zásahu více patrný. Pozdější práce z cyklu Doteky a rastry z téhož roku nesou ironický podtext reagující na nelibost oficiálních struktur vůči abstraktnímu a akčnímu umění. Umělec v nich v poslední fázi tvorby obrazové plochy některá místa zamaloval bílou pastózní barvou (Pokusy o utajení doteků a rastrů).

Martin Vaněk