SVATOPLUK SLOVENČÍK 1934–1999
BEZ NÁZVU, 1980–1983

koláž, čínská tuš, novinový list, rám, sklo
88 × 58 cm
sign. Slovenčík

(...) Dalším tématem čerpaným ze skutečnosti Slovenčíkova důvěrného prostředí byly motivy švestek a hrušek, plodů přírody i surovin pro pálení hruškovice a slivovice, neodmyslitelné součásti přátelských dialogů a zlínského komunitního života obecně. Slovenčík jejich tvary zpracovával v kolážích, kresbách a následně v abstrahovaných expresivních kompozicích na plátně, kde se „obyčejnost“ výchozího námětu proměňuje v obrazech z let 1996–1998 v monumentální víceznačnou entitu temně vypovídající o energii propojující přírodu a člověka. Charakteristická je v řadě autorových děl od roku 1994 barevná konfrontace okrově žluté a černé, symbolicky naznačující neustálý dialog životních sil a toho, co život vymezuje či přesahuje.

V rovině psychicky vystupňovaného uplatňování černé barvy v obrazové kompozici se Slovenčík ve svém díle místy přibližoval k projevu amerických abstraktních expresionistů, příklad Jacksona Pollocka (1912–1956), Roberta Motherwella (1915–1962) a zejména Franze Klinea (1910–1962), jehož hutné černé útvary na bílém pozadí vypovídají o dramatu lidského bytí, ale též o volném prostoru přemítající mysli. Slovenčík ve svém chápání obrazové plochy jako duševní události rovněž cítil silnou spjatost s „choreografem prostoru“ Barnettem Newmanem (1905–1970).

• Richard Drury, in: Miroslava Ptáčková, Svatopluk Slovenčík. Ticho ateliéru, Nadační fond Čestmíra Vančury, 2024, s. 168.