SVATOPLUK SLOVENČÍK 1934–1999
TVAR, 1996–1997

kombinovaná technika, papír fixovaný na desce
101 × 76 cm
značeno 97, na rubu Slovenčík

LITERATURA
Miroslava Ptáčková, Svatopluk Slovenčík. Ticho ateliéru, Nadační fond Čestmíra Vančury, Český Těšín 2024, s. 172.

(...) Dalším tématem čerpaným ze skutečnosti Slovenčíkova důvěrného prostředí byly motivy švestek a hrušek, plodů přírody i surovin pro pálení hruškovice a slivovice, neodmyslitelné součásti přátelských dialogů a zlínského komunitního života obecně. Slovenčík jejich tvary zpracovával v kolážích, kresbách a následně v abstrahovaných expresivních kompozicích na plátně, kde se „obyčejnost“ výchozího námětu proměňuje v obrazech z let 1996–1998 v monumentální víceznačnou entitu temně vypovídající o energii propojující přírodu a člověka. Charakteristická je v řadě autorových děl od roku 1994 barevná konfrontace okrově žluté a černé, symbolicky naznačující neustálý dialog životních sil a toho, co život vymezuje či přesahuje.

V rovině psychicky vystupňovaného uplatňování černé barvy v obrazové kompozici se Slovenčík ve svém díle místy přibližoval k projevu amerických abstraktních expresionistů, příklad Jacksona Pollocka (1912–1956), Roberta Motherwella (1915–1962) a zejména Franze Klinea (1910–1962), jehož hutné černé útvary na bílém pozadí vypovídají o dramatu lidského bytí, ale též o volném prostoru přemítající mysli. Slovenčík ve svém chápání obrazové plochy jako duševní události rovněž cítil silnou spjatost s „choreografem prostoru“ Barnettem Newmanem (1905–1970).

• Richard Drury, in: Miroslava Ptáčková, Svatopluk Slovenčík. Ticho ateliéru, Nadační fond Čestmíra Vančury, 2024, s. 168.