Václav Stratil 1950
MĚSÍČNÍ PORTRÉT, 1989

PŘÍBĚH VÁCLAVA STRATILA
Václav Stratil se pohyboval nejprve na nočních pracovištích Národní galerie. Je zajímavé, že tato instituce ovlivňovala kulturu převážně ze svých skrytých útrobních prostorů. Václav Stratil zde pracoval jako noční hlídač. To místo mu opatřil Jaromír Zemina, který jej znal ještě z Olomouce. On, Václav Boštík, Čestmír Kafka, a především Adriena Šimotová sehráli vážnou roli v příběhu Václava Stratila. Uvedli monogramistu do nového duchovního prostoru. Zde také začíná zatím nejvíce popsaná a interpretovaná kapitola černých a bílých meditativních kreseb – síť miliónů čar. Do tehdy se již formujícího výběrového postmoderního týmu nebyl Stratil přijat v rámci logiky té koncepce postmodernismu, která tehdá v Čechách panovala. Stratil se ocitl v solidních duchovních vodách modernismu, event. minimalismu a v nich plaval s výdrží jemu vlastní. Malovat sedm let čáry podle pravítka je ovšem šílenství a velbloudí trpělivost (termín monogramisty). Václav Stratil si právě těmito kresbami vydobyl postavení významného českého umělce, zařazení téměř neodvolatelné do české duchovní linie Zrzavý–Šíma–John–Boštík–Stratil, pozvání k účasti na domácích výstavách: Konfrontace v Lidovém domě a Střední věk v GHMP 1987; na zahraničních výstavách: Výstava českého umění v galerii Lamaignère v Paříži 1990 atd. (…) Měl i své samostatné výstavy: v ateliéru Margity Titlové Ylovsky na Maninách, tajně v depozitářích Národní galerie nebo ve stejném roce v Makromolekulárním ústavu… O meditativních kresbách V. Stratila vznikly zajímavé studie Václava Zykmunda, Jiřího Valocha, Karla Srpa, Igora Zhoře a Jaromíra Zeminy. Jak nejlépe charakterizovat toto dílo, kterému se dostalo skutečného ocenění? Maximální koncentrace, minimální gesta, askeze citu. Pozice k Hu-Habovi dosti kontradiční. Ale i tato kapitola končí na sklonku osmdesátých let. Eugena Brickia přivedlo studium Summy teologické Tomáše Akvinského ke slovu, posléze k happeningu. Patrně i zde to byla slova, která uvízla drápkem v nitru monogramisty, jež způsobila v jeho tvorbě emergenci slova. Uprostřed černých čar se náhle objevilo slovo Stigma. Stalo se to poprvé již v roce 1986 na jedné velké kresbě, vystavené v klášteře v Hostinném. Od tohoto momentu se začíná zvolna formovat nový příběh.

PŘÍBĚH ZDYL SNORKA
Zdyl Snork, muž se skandinávsko-skytským či keltsko-normandským, ale nejspíše pirátským jménem, má jedno oko otevřené a druhé zavřené, jindy nosí černé brýle. Žije v Podolí nedaleko pivovaru, který maloval Bohumil Kubišta. Poprvé vystoupil na veřejnost v roce 1990 v galerii Keplera v Karlově ulici. Slova jednotlivá či propojená zvláštními vztahy jako Ticho, Narozen v Latexu, Vertikální nostalgie, Vyslyšení, Píši to v bolesti, Bůh je zde, Aktivní askeze, Olomouc, Nespolkni mi dásně, Pivoňky se pohupovala prostorem, připomínajíce lehké nafukovací míčky, jež ulétly ze spárů svých držitelů. Některá z nich byla adjustována do zvláštních, téměř bizarních a směšných tvarů, které způsobovaly posun v běžném porozumění těmto slovům. To bylo zvláště citelné v případě spirituálního obsahu, jako Bůh je zde či Vyslyšení. Nešlo však o desakralizaci tohoto obsahu, ale o jeho neutralizaci. (…)
• Z textu Mileny Slavické Příběhy monogramisty aneb Radost podezřelého, časopis Výtvarné umění, 3/91.