Václav Stratil 1950
MRK, 1989

Václav Stratil se vedle kresby, malby či instalace dlouhodobě věnuje i fotografické tvorbě, která je provázaná též s jeho performancemi, s inscenováním drobných neběžných událostí. Naše fotografie se svým pojetím blíží například jeho slavnému fotografickému cyklu z devadesátých let Řeholní pacient, v němž autor pózoval v různých více či méně ozvláštněných situacích před objektivem profesionálních podobenkových fotografů. 

Stratil zde ironizuje samotný moment či akt fotografování, při němž často nechtěně dochází k mrknutí a tedy „pokažení“ snímku. Nicméně autor zde mrkl jen jedním okem a ponechává tedy diváky v nejistotě, zda jsou pro tvorbu lepší otevřené nebo zavřené oči, vnější nebo vnitřní zrak (tato úvaha má například již romantický precedent). Mrknutí zrcadlí, metaforicky odráží cvaknutí fotografické clony a přibližuje tak postavu k aparátu s jedním „okem“. Klasicistní uvažování o obrazech, perspektivě a vidění mělo za to, že správně lze nějakou situaci vnímat a zachycovat jen s využitím jednoho oka jakožto analogie ohniska perspektivy (viz například spis o měření a proporcích od Albrechta Dürera apod.). Stratil si ironicky pohrává s touto klasickou redukcí binokularity a aplikuje ji v epoše technických obrazů a aparátů.

Václav Stratil se na svých auto/portrétech také věnuje problematice identity, individuální podoby, společenské role, masky apod. Zajímá ho i zdánlivě okrajová otázka – tedy co všechno vlastně lze dělat s „banální“ kompozicí průkazové podobenky (toto téma zpracovává v jednom svém cyklu také německý fotograf Thomas Ruff). Stratilovo dílo osciluje mezi hravou inscenací performativní události a určitým dobovým a společenským komentářem. Dvojnost pohledů dovnitř a ven vyzývá i diváka artefaktu k podobnému zvažování významů a rolí – co se ukazuje navenek, co je pod povrchem? Obdobné otázky v nás Stratilovo dílo probouzí. 

• Václav Hájek