VĚRA JANOUŠKOVÁ - HLAVA, 1983

VĚRA JANOUŠKOVÁ 1922–2010
HLAVA, 1983

polychromie, beton
59 × 79 × 16 cm

LITERATURA
Jaromír Zemina: Věra Janoušková / Já to dělám takhle, Torst Praha 2001, obrazová příloha.

PROVENIENCE
Významná sbírka moderního a současného umění, získáno z ateliéru autorky.

Věra Janoušková patří k nejoriginálnějším osobnostem českého sochařství druhé poloviny 20. století. Její tvorba vzbudila velkou pozornost už v roce 1962, kdy na první společné výstavě skupiny UB 12 představila sochy sestavené z odhozených keramických forem. Práce s netradičními materiály a s vysloužilými, opotřebovanými předměty, jež ztratily svou původní funkci, se razantně odkláněla od tradiční představy sochařské figury a v tehdejší oficiální kritice se setkala se značným nepochopením. Československý rozhlas věnoval výstavě skupiny celou relaci s inscenovanými rozhovory s návštěvníky a díla Janouškové musela být následně z výstavy odstraněna. Ostrá kritika z oficiálních míst však měla paradoxně za následek obrovský zájem veřejnosti a vedla rovněž k prvním kontaktům Věry Janouškové s Jindřichem Chalupeckým. Sochařka se tak jako jedna z prvních ocitla v pověstném okruhu umělců vlivného teoretika, který jí v roce 1965 uspořádal samostatnou výstavu v prestižní Galerii Václava Špály. Série výstavních úspěchů Janouškové, včetně zahraničních, byla nuceně přerušena normalizací a k rehabilitaci a zhodnocení její tvorby mohlo dojít až v 90. letech, kdy proběhlo několik jejích samostatných výstav s doprovodnými publikacemi. Tvorba Věry Janouškové se formovala v prostředí silné generace sochařů, kteří po válce absolvovali v ateliéru prof. Josefa Wagnera na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (1942–1948). Vedle jejího manžela Vladimíra Janouška k nim patřily takové osobnosti jako Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr, Eva Kmentová, Olbram Zoubek nebo Alina Szapocznikow. Z přátelského prostředí ateliéru také později vzešla skupina UB 12, která se soustře-dila kolem malířů Václava Bartovského a Václava Boštíka. Ateliéry manželů Janouškových byly od počátku 60. let důležitým centrem neoficiální kulturní scény. Navštěvovali je nejen názorově spříznění umělci, ale také zahraniční sběratelé a kurátoři, mezi nimi zejména Pierre Restany nebo manželé Meda a Jan Mládkovi.  Věra Janoušková, jejíž objekty mají převážně figurativní charakter, se v našem prostředí podílela na utváření proudu nové figurace, byť se s ním sochařka zcela jednoznačně neztotožnila. K velkým tématům její tvorby patřily zejména figura a hlava, tedy klasická sochařská témata, k nimž však přistupovala zcela netradičním způsobem. Janoušková zpočátku vycházela z odkazu raných Gutfreundových soch; byla jí blízká jejich plastičnost, věcnost a také jemný, naivistický humor, který je příznačný i pro její vlastní sochařský projev. Pod vlivem strukturální abstrakce však od počátku 60. let směřovala od klasické figury k objektu v podobě znaku figury se specifickou, víceznačnou poetikou. Na počátku jejích experimentů s nezvyklými materiály stály tzv. škvárovky, drobné figury ze směsi škváry a sádry, které představila v roce 1960 na své první samostatné výstavě v Síni Lidové demokracie v Praze (spolu s A. Šimotovou). Zanedlouho poté pro sebe objevila krásu lesklého barevného smaltu vysloužilého nádobí a jiných opotřebovaných předmětů, jež nacházela na skládkách a smetištích. Následně se její tvorba vyvíjela ve dvou paralelních liniích, jež se někdy navzájem prostupovaly – vedle svařovaných, „sešívaných“ objektů ze smaltovaných předmětů nadále modelovala sochy ze sádry a později i z osinkocementu či betonu. A právě v rámci této druhé linie vznikla i nyní nabízená díla. 

Hlava z roku 1983 patří k příkladům figurativně pojatých objektů Věry Janouškové. Robustní poprsí, jež si přes své frontální pojetí zachovává objem, má i svou barevnou patinou téměř rudimentární charakter, který prozrazuje fascinaci autorky tvorbou primitivních národů a prastarých kultur. Monumentalitu, statičnost a tíhu sochy svým způsobem zlidšťují asymetrická forma a strukturálně pojednaný povrch, hapticky i vizuálně velmi působivý, který může evokovat křehkou vnitřní konstrukci mohutného tělesného objemu nebo i pavučinu do něj vepsaných jizev. Zároveň upomíná na sochař-čin specifický způsob „stehování“ svařovaných objektů.  Vedle figurálních témat se Janoušková velkou částí své tvorby obracela také k přírodě. Sama ve svých vzpomínkách uváděla, že dětství prožité v Podkrkonoší a intenzivní kontakt s přírodou na ni měly formativní vliv. O tom svědčí nabízené dílo Strom (1968), původní sádrový odlitek, jenž je opět pojatý převážně frontálně. „Kmen“ svým geometrickým zjednodušením a vydutím tvaru ze všeho nejvíc připomíná masivní dórský sloup, na nějž v místě hlavice v dynamickém vychýlení nasedá oblačná koruna stromu. Ve zvláštní poetice obou soch se spojují klasické či archetypální stopy paměti s nesvázaností forem přírodních, trvalost s pomíjivostí a křehkostí, nesmírná vážnost a hieratičnost spolu s hravým humorem a lidskostí, tedy právě ty aspekty, které na osobité imaginaci Věry Janouškové oceňujeme. 

Martina Mrázová

ETCETERA
ART

ART SALE
& CONSULTING

ETCETERAART JE
PROSTOR PRO UMĚNÍ

ETCETERA ART JE GALERIE A AUKČNÍ DŮM ZAMĚŘENÝ NA PREZENTACI A PRODEJ PŘEVÁŽNĚ ČESKÉHO SOUČASNÉHO A POVÁLEČNÉHO UMĚNÍ

 

©ETCETERA 2024

design – Aparat.

code – X Production