Vladimír Janoušek 1922–1986
BEZ NÁZVU (KYVADLO), 1967–1969

Socha Vladimíra Janouška působí dojmem lidského torza zachyceného do sítě či konstrukce, pro níž pak fragment těla představuje jakousi protiváhu, závaží. Tělo se zde zaklínilo do pavučiny technických prvků, které symbolizují kontrolu, omezení pohybu, relativizaci a rozklad lidských potřeb a zájmů. S podobným proplétáním konstruktivních sítí a těl se setkáváme také například v tvorbě francouzské sochařky Germaine Richier nebo v dílech britských sochařů z poloviny dvacátého století, třeba u Lynna Chadwicka nebo Rega Butlera. V těchto případech se jedná často o výtvarnou reakci na katastrofické události druhé světové války, která se kontrolou, likvidací a instrumentalizací lidských těl zabývala v obřím měřítku. Některé tělesné partie zde pak vypadají jako prorostlé s ploty z ostnatých drátů nebo jako by se prostupovaly s jakýmisi obrovskými hmyzími těly. Janoušek toto tvarosloví převedl o několik let později do své tvorby v často trochu poetičtějším duchu a zároveň zde více zdůraznil pohybový, časový rozměr. Řada děl Vladimíra Janouška vyhlíží jako metaforická kombinace figurální kompozice a zvláštního hodinového stroje, v němž se čas občas zasekává, občas přeskakuje a zrychluje. V plastice Vladimíra Janouška také nacházíme narušení pravidelnosti „karteziánského“, racionálního prostoru a jeho indiferentnost je tu nahrazena různorodým křižováním, zauzleninami, zlomy a novými návaznostmi prostorových drah. S časem i s prostorem pracuje tedy Janoušek ve svém díle velmi inovativně, vnímá jejich subjektivní podmíněnost a prožívání a odvolává se tak nejen na dobový výtvarný vývoj, ale například i na myšlenkové pozadí existencialismu ve filozofii a literatuře. Významný kompoziční princip v Janouškově díle představuje diagonála, motiv pokřivení, vychýlení z rovnováhy a stability, evokující nebezpečí pádu. To je opět v rámci sochařské tradice poměrně nestandardní strategie, která se sváří s obvyklejším očekáváním celistvosti a statuárnosti plastiky. Janouškova socha je jedním z přesvědčivých a mimořádně kvalitních příkladů naznačených tendencí moderního sochařství z doby po polovině dvacátého století.    
• Václav Hájek    

„… Plastiku dokončoval ve svých čtyřiceti osmi letech, kdy stál na vrcholku společenského a uměleckého úspěchu. Ze stejné doby pochází i jedna jeho drobná plastika, založená na principu kyvadla, jehož použití ve výtvarném umění dlouhodobě prosazoval. Poukazovala na vykloubenost světa. Sedící postava bez židle, otočená hlavou dolů, vyjadřovala autorův základní životní pocit  převrácenosti. Již se nedala přetočit a vrátit do přirozené polohy. Ať se kyvadlo obrátilo na jakoukoli stranu, zůstal muž na věky nad propastí, jež byla dlouhodobým Janouškovým tématem, souvisejícím s úzkostí  a tenčícím se, ubývajícím časem…“
• Karel Srp, Člověk nad propastí, in: Karel Srp (ed.), Vladimír Janoušek, Časy, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, Nadace Věry a Vladimíra Janouškových, Praha 2020, s. 31.