Antonín Málek 1937–2021
Bez názvu, 1978

Antonín Málek patří do skupiny umělců, kteří v  důsledku srpnové okupace odešli z  domoviny a  ve své práci pokračovali v  emigraci. Během působení ve Švédsku a v Německu se jeho tvorba nenásilně integrovala do tamní umělecké scény a  byla hojně reflektována výstavami, ohodnocena řadou cen. Málek opustil Českou republiku v  roce 1968 vybaven důležitými zkušenostmi výtvarnými i intelektuálními. Kromě studií na Akademii výtvarných umění v Praze (1957–1963), jež mu umožnila vzájemnou konfrontaci i teoretický základ, sehrálo významnou roli jeho přátelství s Janem Koblasou a Mikulášem Medkem, v jehož ateliéru se umělci scházeli, i setkávání s dalšími představiteli o něco starší generace (Vladimírem Boudníkem, Josefem Istlerem, Jiřím Kolářem) a s  důležitými teoretiky. Umělcům z  Málkova okruhu byla blízká existenciální literatura, absurdita Samuela Becketta, moderní klasická i experimentální hudba. Podstatnou zkušenost znamenala také účast na dnes již legendárních neveřejných Konfrontacích (1960). Málkova cesta emigrace vedla nejdříve do Švédska, konkrétně do městečka Alingsås, odkud v roce 1979 pokračovala do německého Kolína nad Rýnem.

V době před emigrací stála tvorba Antonína Málka po boku hlavních představitelů expresivní malby, jež bezprostředně předcházela tzv. informelu. Zmíněná expresivní fáze je velmi důležitým vývojovým obdobím, během něhož umělci oživovali zpřetrhané souvislosti s myšlenkami zakladatelů moderního umění, zejména skupiny Osma reprezentované Emilem Fillou, Bohumilem Kubištou a později Václavem Špálou. Jazyk expresionismu, založený na stupňování výrazu, živém malířském tahu, výrazné barevnosti a tvarové zkratce, rozvíjeli Málkovi souputníci (Antonín Tomalík, Čestmír Janošek, Zbyšek Sion, Zdeněk Beran ad.) na sklonku padesátých let s intencí vzkřísit odkazy modernismu a postavit se tak proti politice poplatnému socialistickému realismu.