Antonín Málek 1937–2021

Antonín Málek patří k umělcům, kteří v důsledku politických událostí roku 1968 odešli z domoviny a ve své práci pokračovali v emigraci. Během působení ve Švédsku i Německu se jeho tvorba nenásilně integrovala do tamní umělecké scény, byla reflektována výstavami a řadou ocenění. Málek opustil Československo vybaven zkušenostmi výtvarnými i intelektuálními. Kromě studií na Akademii výtvarných umění v Praze (1957–1963), umožňující vzájemnou konfrontaci i teoretický základ, sehrálo roli přátelství umělců kolem Jana Koblasy, sblížení s představiteli starší generace (Mikulášem Medkem, Vladimírem Boudníkem, Josefem Istlerem, Jiřím Kolařem), ale i s důležitymi teoretiky. Podstatnou zkušenost znamenala také účast na dnes již legendárních neveřejných Konfrontacích (1960). Málkova cesta emigrace vedla nejdříve do Švédska, konkrétně do městečka Alingsås, odkud v roce 1979 pokračovala do německého Kolína nad Rýnem, kde umělec působí dodnes.

V době před emigrací stála tvorba Antonína Málka po boku hlavních představitelů expresivní malby, jež bezprostředně předcházela tzv. informelu. Zmíněná expresivní fáze je velmi důležitým vývojovým obdobím, běhěm něhož umělci oživovali zpřetrhané souvislosti s myšlenkami zakladatelů moderního umění, zejména skupiny Osma reprezentované Emilem Fillou, Bohumilem Kubištou a později Václavem Špálou. Jazyk expresionismu, založený na stupňování výrazu, živém malířském tahu, výrazné barevnosti a tvarové zkratce, rozvíjeli Málkovi souputníci (Antonín Tomalík, Čestmír Janošek, Zbyšek Sion, Zdeněk Beran ad.) na sklonku padesátých let s vědomím vzkřísit odkazy modernismu a postavit se tak proti politice poplatnému socialistickému realismu.