Dalibor Chatrný 1925–2012
MAGNETICKÉ SKŘÍNĚ, 1971–1972

Dílo Dalibora Chatrného představuje zvláštní formu kinetického umění, v níž je pohyb pouze potenciálně přítomen a odehrává se více ve vjemu, vědomí a interpretaci diváka než v objektu samotném. Využití magnetů vytváří napětí a dojem lability, křehkého, ohrozitelného řádu. Tyto evokace se vztahují nejen k době vzniku artefaktu (začátek sedmdesátých let jakožto období postupující politické „normalizace“), ale odkazují také k úvahám o povaze uměleckého díla. Má artefakt vyjadřovat spíše stabilitu a demonstrovat jednoznačnost a neměnnost autorské ideje, kompozice a záměru, nebo může pracovat i s nejistotou, náhodou, dočasností? Takové otázky zkoumá Dalibor Chatrný též v řadě dalších svých děl, která tak mohou fungovat i jako objektově či výtvarně koncipovaná teorie umění.
Magnetismus se vyskytuje jako tvůrčí a znejišťující princip v dílech různých autorů (např. u Margity Titlové Ylovsky ad.), kde hraje roli pozoruhodného paradoxu – divák vnímá působení daných sil a zároveň cézuru, rozestup, prázdno mezi tělesy, která na sebe působí. Zvláštní vjem prázdného místa představuje jakési přerušení vyprávění, krátkou propast v jinak souvislém proudu znaků a jevů. Do této drobné propasti se může divákův pohled pomyslně propadnout, vstoupit tudy do obrazu. Magnetické síly jsou aktivním činitelem díla, tedy jistým spoluautorem, jehož zřejmá bezvolnost a nevědomost ovšem zvyšuje zmiňovaný dojem napětí a nejistoty. Magnetismus byl v různých kontextech intenzivně prozkoumáván již od počátku 19. století (např. v souvislosti s hypnózou u Franze Antona Mesmera, v rámci fyziologických studií u Jana Evangelisty Purkyně apod.) a často byl považován nejen za přírodní jev, ale také za takřka okultní fenomén s duchovním přesahem. Jistý mýtus magnetismu má vliv na vnímání artefaktu Dalibora Chatrného ze strany diváků, ale hlavně podtrhává zčásti ironickou povahu objektu (ostatně ironické reflexe různých výtvarných i mimouměleckých stereotypů a ustálených představ se objevují v tvorbě Chatrného velmi často).
Dalibor Chatrný je jedním z nejpozoruhodnějších českých výtvarných experimentátorů a potažmo tvůrců/teoretiků umění z druhé poloviny 20. století. Mezi takové autory, kteří svojí tvorbou zároveň uskutečňovali specifickou reflexi a teorii umění, řadíme především Marcela Duchampa, Piera Manzoniho, Allana Kaprowa a mnohé další. Lze říci, že v tvorbě obdobných tvůrců docházelo k nejzásadnějším posunům v moderním výtvarném umění.
Václav Hájek