JAN MAARTEN 1964
CLOSING THE GAP TWICE, 2010

Jan Maarten Voskuil (nar. 1964, Arnhem) je nizozemský umělec, jenž žije a pracuje v Haarlemu a v současnosti jej zastupuje newyorská Galerie Geranmayeh. V osmdesátých letech studoval na univerzitě v Groningenu, kde získal titul magistra umění. Ve studiu pokračoval na Akademii výtvarných umění v rodném Arnhemu a zakončil jej zakončil doktorátem. Samostatně vystavuje od roku 1995, zpočátku zejména v Nizozemsku, posléze hojně po celé Evropě i v Americe. V České republice byl představen hned několikrát. V roce 2008 měl samostatnou výstavu v českobudějovickém Domě umění, v roce 2011 v Galerii Brno a o rok později vystavoval společně s Michalem Škodou v Topičově salonu. Voskuilovo dílo je charakteristické příklonem k minimalismu, monochromní malbě a geometrické abstrakci. Ve své práci záhy začal přecházet od klasické formy závěsného obrazu k experimentu spočívajícímu v popření jeho dvourozměrnosti a sounáležitosti s plochou. Postupně se tak jeho malby začaly odpoutávat od plochy, až se staly samostatnými trojrozměrnými objekty-skulpturami nebo drobnými architekturami. Mnohdy vytváří i instalace sestávající z více děl najednou, které si pohrávají s geometrií, barvou a působením v galerijním prostředí. Voskuil patří k poměrně silnému a celosvětově oblíbenému proudu minimalistického umění vycházejícímu z tradic avantgardy. Umělec se odkazuje na tezi jednoho ze zakladatelů hnutí De Stijl, Thea van Doesburga, která hovoří o tom, že umělecké dílo referuje pouze samo k sobě.

Voskuil tak vytváří zcela svébytná díla, která tematizují zejména malbu jako takovou, a zároveň zkoumá její podstatu a hranice. Na této cestě experimentu se umělec nevyhýbá často ani humornému aspektu spočívajícímu v promyšlené hře tvaru a barvy, kterou doplňují samotné názvy děl. Zejména v posledních letech proto vytváří tvarově složitější objekty, které jsou však stále svou fyzickou podstatou svázány se základními komponenty malovaného obrazu. Jejich součástí je proto napínací rám, plátno a barva. Základní konstrukce napínacího rámu pak udává výsledný tvar celého obrazu-sochy, přičemž využívá jednu ze základních vlastností plátna, kterou je jeho pružnost – to pak vytváří pro Voskuila typické optické hry pomocí konkávního a konvexního prohnutí plochy. Monochromní malba na povrchu je rozehrávána hrou světla a stínu.

• z textu Martina Vaňka, 2020