Jiří Kolář 1914–2002
RAČTE SI PROHLÉDNOUT, 1960

Jiří Kolář (1914 Protivín – 2002 Praha) patří jednoznačně mezi nejvýraznější mezinárodně uznávané české umělecké osobnosti 20. století. Bez nadsázky lze tvrdit, že byl jedním z vůdčích duchů své i mladší generace. Kolář se vždy pohyboval na rozhraní literatury, respektive experimentální poezie a výtvarného umění. Byl také dramatikem, překladatelem, sběratelem, mecenášem a spiritem agens pražské umělecké scény, která se sousřeďovala kolem jeho slavného stolu v kavárně Slavia. Jméno Kolář automaticky asociuje techniku koláže, kterou nejenže rozvinul, ale také vymyslel množství jejích inovací (uvádí se na 120 nových kolážových technik, které sám vyvinul). Své kolážové metody pak aplikoval nejen na plochu, ale později i do trojrozměrných objektů. Jiří Kolář, vyučený truhlář, byl až do počátku čtyřicátých let minulého století v uměleckém světě prakticky neznámý, do té doby se totiž živil jako dělník v nejrůznějších profesích. Do povědomí však zprvu vstoupil jako básník a člen umělecké Skupiny 42, jež byla důležitou součástí formování nové umělecké poetiky v oblasti výtvarného umění a literatury v období druhé světové války a půl dekády po ní (skupina zanikla v roce 1949). V téže době se oženil s Bělou Helclovou, rovněž známou českou umělkyní, která, stejně jako její partner, pracovala s technikou koláže, asambláže, a především s fotografickými technikami. Své první koláže začal Jiří Kolář tvořit již před válkou, nicméně potenciál této techniky začal plně rozvíjet v průběhu padesátých a zejména v šedesátých letech, kdy se rozhodl postupně opouštět slovesnou tvorbu. Literatura jej nicméně i nadále ovlivňovala, zejména co se týče kompozičních schémat výtvarných děl. V padesátých letech byl navíc kvůli své literární tvorbě, konkrétně ikonické sbírce Prométheova játra, vyšetřován Státní bezpečností a necelý rok musel strávit ve vazbě. Na počátku šedesátých let se Kolář začal prosazovat i v zahraničí. Tehdy vstoupil do skupiny Křižovatka, další z výrazných uměleckých uskupení té doby, jejímiž členy byli dále například Zdeněk Sýkora nebo Karel Malich. V roce 1968 založil svou vlastní uměleckou Cenu Jiřího Koláře, což plně souznělo s jeho snahou finančně i jinými účinnými způsoby podporovat současné umělce a umělkyně (mnohdy jim zprostředkovával kontakty v zahraničí). V sedmdesátých letech pokračoval ve své práci, nicméně normalizace pro něj nebyla příznivá. V roce 1977 byl jedním z prvních signatářů Charty 77, o dva roky později Kolář získal stipendium v Berlíně. Roku 1980 na základě pozvání pařížského Centre Georges Pompidou přesídlil do Paříže, kde se rozhodl k emigraci. Jeho žena Běla za ním mohla přijet až v roce 1985, mezitím byl v Praze odsouzen, byl mu zabaven veškerý tamní majetek a získal francouzské státní občanství. Po roce 1989 začal Jiří Kolář společně se svou manželkou jezdit opětovně do Prahy, kde se nakonec na konci devadesátých let kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu usadili opět natrvalo. Jiří Kolář společně se svým dlouholetým přítelem Václavem Havlem a Theodorem Pištěkem založili v roce 1990 na počest právě zemřelého významného uměleckého kritika Cenu Jindřicha Chalupeckého. Kolář je jako jeden z mála československých umělců zastoupen ve všech významných světových sbírkách umění 20. století. Za svůj život také obdržel mnohá významná ocenění, z těch domácích lze uvést Řád  T. G. Masaryka II. třídy (1991).

Výjimečná Kolářova práce s názvem Račte si prohlédnout, která je nabízena v aukci a vznikla v roce 1960, je doslova kompendiem technik, které v té době Kolář používal a rozvíjel. Jedná se o asambláž svou strukturou založenou na textilním základu a zavěšování jednotlivých oboustranně pojatých koláží na provázky jakoby předjímající Kolářovy pozdější tzv. uzlové básně, které tvořil kolem poloviny šedesátých let. Kolář zde využil kromě klasické koláže také konfrontáž, která patří mezi jeho nejranější projevy a je založena na jednoduché a nedestruktivní adici jednotlivých obrazů skládaných tak, aby mezi sebou komunikovaly. V díle, které svým názvem doslova vybízí diváctvo k aktivitě, jsou dále využity techniky proláže (destruktivní vyjmutí jednoho motivu a jeho nalepení na jiný), muchláže (speciální technika založená na plošné deformaci původního obrazu) a roláže, jež spočívá na rozřezání několika motivů na proužky a jejich zpětného nalepení v určitém rytmu tak, aby se dané motivy prolínaly a vytvářely tak nový celek a optickou hru. Roláž se stala pro Koláře jednou z nejtypičtějších technik. Asambláž Račte si prohlédnout je, stejně jako celé Kolářovo dílo, plná odkazů nejen na staré, ale i moderní umění. Nalezneme zde proto motivy z raných nizozemských mistrů, umění italské renesance nebo Marca Chagalla a Amedea Modiglianiho. Kombinace různých tvůrčích postupů a konfrontace motivů z různých dob je jeden z nejtypičtějších znaků Kolářovy tvorby, která je stejně tak intelektuálně podnětná a náročná jako zábavná a hravá. 

Martin Vaněk