165
Magdalena Jetelová 1946
LAVICE II, 1995

Magdalena Jetelová patří k nejzajímavějším osobnostem současné mezinárodní umělecké scény. Od poloviny osmdesátých let, kdy emigrovala do Německa, se přímo podílela na formování nových podob světového sochařství. Je autorkou velkoryse pojatých prostorových instalací, laserových projektů a skulptur. Ve své tvorbě směřovala od ikonických dřevěných soch  (Židle, Schody) přes kresby kouřem a laserové kresby v krajině i v architektuře (Iceland Project, 1992; Atlantic Wall, 1994–1995  Pacific Ring of Fire, 2018 ad.) až po náročné prostorové instalace, na jejichž počátku stála zejména slavná Domestikace pyramidy (1992, Vídeň, později Berlín, Varšava, Dublin).  Objekt Lavice z poloviny devadesátých let úzce souvisí se souborem děl, která autorka představila na dvojvýstavě  nazvané Zwischen den Stühlen (Mezi židlemi). Výstavu uspořádaly v roce 1997 Badisches Landesmuseum v Karlsruhe  a Ursula Blickle Stiftung v Kraichtalu a při této příležitosti byla rovněž vydána umělecká publikace s názvem Multi Pur Poses  s bohatou fotografickou dokumentací. Leitmotivem výstavy se stal motiv židle, která už od konce sedmdesátých let představuje jedno z klíčových témat tvorby Magdaleny Jetelové. Od masivních, naddimenzovaných dřevěných objektů s existenciálním, sociálním i politickým podtextem z osmdesátých let (známých např. z legendární výstavy v malostranských dvorcích v roce 1981) se ale soubor děl z následujícího desetiletí výrazně liší.  U počátků geneze ústředního motivu židle v tvorbě Magdaleny Jetelové stál vedle společenské situace normalizačního Československa mimo jiné i vliv radikálního hnutí Arte povera, prosazujícího používání nových výtvarných prostředků a materiálů, jakkoli nevýtvarné povahy, s nímž se Jetelová seznámila při studijním pobytu na milánské Academii di Brera (1967–1968). Koncem sedmdesátých let začala pracovat na cyklu děl vycházejících z předmětů každodenního života, jako jsou židle, stoly, skříně, schody, prádlo apod. Důvěrně známé předměty vycházející z reálného světa vytvářela z hrubě opracovaného dřeva v robustních formách a v nadživotním měřítku a cíleně pracovala s prvky absurdity, paradoxu a transformace objektu, zbaveného původního účelu a získávajícího v souvislosti s konkrétním prostorem nové významy.  Motiv židle Jetelová rozvíjela i po svém odchodu do Německa – ve skulpturách, instalacích, fotografiích i v řadě kreseb. Se změnou časového i prostorového kontextu se mění také její umělecké prostředky a motiv se přesouvá do roviny širších sémantických a environmentálních projektů. Koncem osmdesátých let např. pomocí světla a později laserových paprsků zakreslovala elementární tvar židle do větvoví nočního lesa a propojovala tak ideu židle s živým materiálem, který obvykle slouží k její výrobě. A tyto manipulace s objekty v prostoru krajiny i urbánní struktury zachytila v sérii fotografií, které jsou součástí publikace Multi Pur Poses. Objekty, působící ve své formální lapidárnosti jako stabilní, hmotné bloky, připomínají prvky archaické architektury, které v mnoha variacích proměňují okolní prostředí, vytvářejí nové situace. Od objektu jako takového se tedy zájem Magdaleny Jetelové přesouvá k určité situaci – ke vztahům mezi objekty, které definují prostor, a k transformaci prostoru jejich prostřednictvím. Zajímá ji koncept prostoru a toho, jak je zkonstruován vizuálním vnímáním. Objekty však nepostrádají vnitřní autonomii, a nemusí tak fungovat jen jako součást imaginární architektury. Zlacení spodního výřezu u objektu Lavice navíc otevírá otázky spojení vnitřního, intimního prostoru s prostorem vnějším, veřejným. A prořezávání prostoru je opět jedním z klíčových témat Magdaleny Jetelové, která rozvíjí i v dalších prostorových projektech. A právě do tohoto cyklu, završeného výstavou Zwischen den Stühlen, patří i objekt Bez názvu / Lavice. Už to nejsou hrubě tesané, expresivně a archaicky působící naddimenzované objekty majestátně čelící Pražskému hradu, kráčející ze schodů či protínající stěny galerijního prostoru. V této sérii židle opouštějí onu grafickou archetypální podobu, objekty jsou redukovány na základní geometrické tvary, jejich forma je uhlazenější a rozměry se přizpůsobují lidskému měřítku. Přesto to ale nejsou objekty určené k sezení – podobně jako objekty z osmdesátých let postrádají svou původní funkci a jsou vytržené z tradičního kontextu. Do popředí zde vystupuje zájem o skulpturální dimenzi architektury, o architekturu a prostor, které jsou pro práci Magdaleny Jetelové určující – jednotlivé objekty nabývají podoby stavebních jednotek, s nimiž autorka dále manipuluje, v různých konfiguracích je umisťuje v krajině, vrstvením z nich staví jakési pozorovatelny nebo úkryty anebo je na sebe klade tak, že znovu vytvářejí kmen stromu, z něhož původně vznikly. 

Martina Mrázová